SMEČKA & AT

Když kopneš vlka, do kouta se schoulí.. až bude ale zády ke zdi stát- rozbitý čenich, tělo plné boulí- když kopneš znovu, budeš litovat. Dlouho byl mírný ..tak jak zvyk mu káže, vydržel rány s hlavou skloněnou i ponížení, co mu tlapy sváže- jednou však vytí zazní ozvěnou. Pak svítí oči a vlk zuby blýská.. žene ho vztek z tisíce ústrků, a každá hradba zdá se být moc nízká- když vidíš, že se chystá ke skoku. Teď se jde mstít a rozum vynechává.. přestal se krýt, dnes bude zabíjet!.. ucítil krev, už neví, kdo se vzdává- zapomněl, že dřív uměl promíjet. Když sok pak padne s kůží potrhanou a závěj začne rudnout od krve, pak vztek se zalkne hrůzou nepoznanou- vlk zase zírá jako poprvé. O soka míň a zase prázdno v duši. To stává se, když pohár přeteče. Však vlčí lítost mrtvým málo sluší- už nevrátí tě zpátky, člověče. A vlk se choulí, když mu kožich práší.. jen hlavu skloní, když ho urazí.. vzpomínka na krev v myšlenkách ho straší- stejně však jednou znovu vyrazí...